﻿2. deník: Až do bílýho rána jsme to řešili.

Chang si myslí, že jsem blázen. Říkal: „Floyde, ty po nás chceš, ať se vydáme hledat jednu malou žlutou jehličku v několika kupkách sena.“ Já mu řekl, že aspoň máme se na co soustředit. Nějakou misi mít musíme, ne? Životem se nedá jen tak proplouvat. Člověk se na něco musí upnout a pracovat na tom. 

Aspoň že Chef a Brown byli na mé straně. Blondie…

No, ten přesně říkal, že „jednu planetu jsme už dosrali, tak co nám dává právo na to zničit další?“ Řekl jsem mu, že jsme se, podle mýho, z našich chyb poučili. Nezdál se kdo ví jak přesvědčenej, ale nakonec přijal, že jsme ho přehlasovali, a vrátil se na palandu ke svejm knihám.

Třeba bude Eden jenom jeden velkej bezvýslednej hon, ale aspoň nám to dává nějakej účel. Když jsem tohle řekl, Chang s Brownem souhlasně přikývli. Chef cosi zabrblal, ať teda aspoň zpomalíme, a že bysme před podnikáním jakýkoliv delší cesty měli na každé zastávce shromáždit všechno, co jen můžeme. Mně osobně se ale nově udaný tempo líbí. Díky němu máme náskok před všema ostatníma loděma, který za náma ze Země letí. Občasný zprávy z hyperprostoru, který se k nám dostanou, podávají svědectví, že spousta lodí se od svých misí odchýlila. Prý že na nich zavládla korupce, násilí, nebo dokonce šílenství. 

Když poletíme tudy, směrem, kterým moc ostatních neletí, a před další cestou pobereme všechno potřebný? To nám přece zajišťuje bezpečí. Když si dokážeme vytvořit dostatečnej náskok, třeba bude bezpečný zastavit se a postavit satelit na průzkum hlubokýho vesmíru. Nemůžeme se spolíhat na to, že na Eden jenom tak narazíme, v tom má Chang recht. Budeme ho muset aktivně hledat.

Ještě pár skoků, první...

++KONEC ZÁZNAMU++
