﻿3. deník: Odvážně vpřed.

Pořád mám pocit, že Chang je nějak moc... Nevím. Asi jen opatrnej. Podle mě nebude spokojenej, dokud nákladovej prostor nenapěchujeme vším, co jen kde uvidíme, a pravděpodobně i pak by se ošíval.

Řekl jsem mu: čím dýl zůstaneme na jednom místě, tím větší pravděpodobnost, že na nás někdo narazí. A že není záruka, že jeho úmysly budou přátelský. Čím rychleji se budeme přesunovat, tím bezpečnější to pro nás je. Odpověděl, že všechna bezpečnost ve vesmíru nám nebude k ničemu, pokud nám dojdou energetický tyče.

Zeptal jsem se ho, kolik jich máme. Prej že patnáct. To je dost. Takže obavy nemám.

Šanci ale přece jen dostal. Zastavili jsme a postavili průzkumnou stanici. On sám osobně vytěžil každej kus horniny v dosahu modulů. Přesto si pořád stěžuje. Ale co už. Teleskop si dělá svoje, takže tu mezitím asi nějakou dobu pobudeme. Než bude hotovo, vybílit stihnem nejspíš celej tenhle systém.

Doufám ale, že to nebude trvat až moc dlouho. Musím přiznat, že jsem do toho tak hrrr i trochu proto, že se chci s posádkou do historie zapsat jako objevitel Edenu. Učebnice dějin o opozdilcích psát nebudou. Chci se tam dostat PRVNÍ.

Blondie mě ale pořád prudí. Pořád se hádá o tom, co „po sobě lidstvo zanechalo“ a jak jsme zavinili „hromadný vymírání“ a že nemáme právo způsobit to samý na další planetě. Brown zase tvrdí, že nemáme právo nechat umřít miliony lidí. Začíná to být problém. A nejhorší na tom je, že já to prostě sakra nedokážu nijak vyřešit, protože já sám pevně stojím jen na jedné z těchto stran. Na palubě nemáme třetí neutrální stranu, jenom nás čtyři, co jsou přesvědčeni, že Eden musíme hledat, a jeden tvrdohlavec, co si myslí opak.

Nakonec jsem mu řekl, ať se s tím prostě vyrovná. „Tu zatracenou planetu někdo prostě najde první,“ řekl jsem. „Takže to klidně můžeme bejt my.“

Už si zase čte knihy na palandě. Doufám, že ho to uklidní.

++KONEC ZÁZNAMU++
