﻿1. deník: Slyšte pláč svých dětí

Vím, že bych se měla cítit provinile. Mám takový štěstí. Na Zemi zůstaly hladovět miliony lidí, a já jsem tady nahoře. V bezpečí. Nebo aspoň tak trochu v bezpečí. Přinejmenším pokud budu hladovět, je to moje vlastní hloupá chyba. A to je daleko víc, než co teď může tvrdit většina lidí.

A taky lidi, se kterýma pracuju, jsou sympatický. Victor, Hamilton, Cutter, Sandy… Zatím spolu vycházíme skvěle. Cutter občas umí bejt bručoun a Sandy očividně zažila věci, o kterejch nechce moc mluvit, ale zatím panuje dobrá nálada a spolupráce odsejpá. Momentálně všichni spíme v jedný místnosti a Hamilton chrápe jak cirkulárka, takže už se těším, až bude čas pro každýho postavit oddělený kajuty.

No, ale to jako vážně? To jeho chrápání je široko daleko ta nejhorší věc. Čili... Jsme na tom asi fakt dobře, jestli mě štve takováhle prkotina.

První a nejdůležitější krok je postavit loď a pojmenovat ji. Rozhodli jsme se, že jméno bude „Starfarer“. Hvězdoplavec. S takovým jménem nás snad dopraví daleko. Ale... Nejsme úplně jednomyslně rozhodnutý, kam by to přesně mělo bejt. Myslím, že Victor a Sandy cítí povinnost k nadaci Haven Foundation a nutnost pokusit se o reálný a vážně míněný hledání Edenu.

Já myslím, že nejdřív se musíme postarat sami o sebe. Když jeden na druhýho budeme dávat pozor a budeme opatrně spolupracovat s posádkama Havenu, bude to v pohodě. Třeba se nám během toho Eden podaří doopravdy najít!

A když ne... No, mít bezpečný místečko na spaní a pravidelný každodenní jídlo na stole mi bude vyhovovat tak jako tak. Slávu a dobrodružství si nechte. Domov stačí.

Což mi připomíná, že bych se měla vrátit k jeho budování. Než bude loď soběstačná, pořád zbývá spousta práce.

++KONEC ZÁZNAMU++
