﻿2. deník: Zkoušej mě zlomit

Musíme jíst a dýchat. Bez vody nebude jídlo, nebude vzduch. Takže poletíme k ledovejm asteroidům. 

Nebo ke kovovejm, až nám budou docházet nástroje a stavební bloky k údržbě lodi. Nebo k energetickejm krystalům, až nám budou docházet energetický tyče... 

Chci tím říct, že dokud poletíme tam, kde jsou potřebný zdroje, budeme v pohodě. Jasná páka, ne?

No jo, je to jasný. Což znamená, že spoustu ostatních to napadlo taky. A nejspíš si pár z nich myslelo, že by prostě...

Nevím, jak jsme to zvládli přežít. Bylo to o chlup. Zatraceně tenkej chlup. Kdyby Sandy pořád ještě pracovala v hydroponickým hangáru, když nás ta raketa zasáhla... Nebo kdyby Hamilton neuměl tak dobře střílet... Nebo kdyby Cutter nebyl tak schopnej chirurg...

...Zvládli jsme to. Museli jsme zabít čtyři lidi, ale zvládli jsme to. A pak jsme jim vystrojili pohřeb, i když jsme ani nevěděli, jak se jmenujou. Drželi jsme smutek za piráty, co se nás pokoušeli zabít. Byla to sebeobrana, tak proč se cítím tak provinile?

Doufala jsem, že apokalypsa nás sblíží, že všichni budou táhnout za jeden provaz. No ne? Ukazuje se, že jsem se z příkladu rodičů nepoučila. Shromažďovali, co mohli, dovnitř nikdy nikoho nepustili... A nakonec jim dveře prokopl dav, a stejně jim všecko vzal. 

Říkala jsem si, jestli není klíčem k tomu všemu se rozdělit. Ne jako bezhlavě. Nemám na mysli rozdat se a hladovět. A Bůh ví, že k tomu teď asi na pár dní stejně dojde, když jsme museli záhony znovu připravit a zasadit nový plodiny... 

Mám na mysli jako... Když k vám někdo přijde s prázdným žaludkem a vy ho nakrmíte, pak to je dluh, nebo jakože takový pouto. Pak je ten člověk zavázanej. Je to kámoš.

Navzdory tomu, co se stalo, nechci ztrácet víru. Musím věřit, že tahle galaxie je dost velká pro nás všechny. Země nebyla, ale...

...Musím věřit.

++KONEC ZÁZNAMU++
