﻿5. deník: Už nelítáme nikam

Prodali jsme motory, tak jak jsem říkal.

Jsem si jistej, že teď jsem bohatší, než kdy dřív na Zemi. Pořád ale nemám tolik prostoru, jako bylo na farmě – bez ohledu na svý bohatství si oblohu nekoupím. Ale sakra, teď máme bar! S opravdovým alkoholem. DOBRÝM alkoholem!

Chutná... jako malá ochutnávka všeho, o co jsme přišli. Teda aspoň toho nejlepšího. A lidi sem lítaj zdaleka, aby si přihnuli a nakoupili. Nám nesejde na tom, s *čím* obchodujou – zbraně, ruda, jídlo... dole na trhu je třeba jeden chlap, co prodává jenom jukeboxy a herní automaty. A to nemluvím o všech těch službách, co nabízíme, co jinde lidi nedostanou. Třeba novej účes, nebo trochu, uch, „vášně“... 

Dokud stanice dostane svůj podíl, je mi jedno, co tu lidi prodávaj. Je to dobrej pocit. Pocit domova, chápete? 

Tady na obloze je ale hodně prostoru. A daleko odtud jsou místa, který nemaj nic, co by jen vzdáleně připomínalo centrální obchodní uzel, kterej Tranquility nabízí. Vsadím boty, že je jen otázkou času, než někdo další založí podobnou stanici někde daleko odsud, a pak... no. Dějiny lidstva jsou v podstatě celý jen o obchodu a válčení.

Přeju jim hodně štěstí. Samotnýho mě napadá pár dobrejch míst, kde by si obchodní stanice mohla fakt dobře vydělat... Ale já, já už si jenom vychutnám ještě pár sklenek téhle ovocné brandy a pak půjdu za Vivienne a jejíma holkama zkusit ty jejich proslavený... uch... palačinky. <směje se>

Hovořil kapitán Captain Michael Raymond, výkonný ředitel uzlu Tranquility. Šťastnou cestu.

++KONEC ZÁZNAMU++
